MUDr. Vlastimil Karlík: Lidé dnes často přicházejí s diagnózou od AI, zbytečně je to stresuje

MUDr. Vlastimil Karlík je atestovaný chirurg provozující vlastní ambulanci v Rožnově pod Radhoštěm. Vysvětluje, proč nenabízí online objednávání, jaké zákroky řeší nejčastěji, jak se změnil přístup pacientů a jak mu komunikaci usnadňuje vlastní web.

Ze všech stran slyším, že lékařů je nedostatek. K čemu vám tedy je prezentace na webových stránkách?

Slouží mi hlavně jako komunikační brána pro pacienty. Najdou si tam základní informace - ordinační dobu, případné změny v provozu ordinace nebo další praktické informace. Přes web řešíme i velkou část jejich dotazů.

Co pacienti nejčastěji řeší?

Hodně záleží na oboru, ale typický dotaz je popis toho, co se člověku děje a poté otázka: “Mám s tím přijít?” Na to obvykle říkám, že někdy je rozumnější přijít třikrát zbytečně než jednou nepřijít vůbec. Nacítění a vnímání zdravotních potíží nebo bolesti je velmi subjektivní a každý člověk je prožívá jinak.

Jak člověk pozná, jestli nejde zbytečně?

Nepozná. Ale v poslední době pozoruji jiný fenomén. S nástupem umělé inteligence přichází pacient už dopředu vystresovaný, co všechno mu může být. Zadá umělé inteligenci příznaky a za chvíli má několik možných diagnóz, z nichž dvě tři jsou onkologické. Z toho kolikrát nabyde dojmu, že se děje něco vážného nebo rovnou umírá. Část naší práce proto spočívá v uklidňování: ne každý příznak automaticky znamená nejhorší scénář.

Vadí vám, když pacienti přicházejí s hotovou diagnózou z internetu?

Asi se v tom neliším od kolegů. Problém nastane, když pacient nepřichází s problémem, ale rovnou s diagnózou a představou léčby, třeba „konzultoval jsem to s AI, mám utržené vazy, přišel jsem si pro ortézu a termín operace." Lékaře pak vnímá jako někoho, kdo mu má závěr jen potvrdit. Když dospějeme k jinému názoru, narušuje to důvěru a může vzniknout konflikt. Ale nechci, aby to znělo jako žehrání na informovanost, v některých případech je naopak velmi užitečná. Pacientům sami doporučujeme konkrétní zdroje, pokud jim pomohou lépe pochopit problém - třeba co znamená výhřez ploténky a jak vzniká.

Proč tak málo lékařů v Česku nabízí online objednávání?

U nás je to dané oborem. Nejsme oční, nemáme pacienty na plánované kontroly jednou za půl roku. Většina našich případů jsou akutní situace: člověk, který nechal ruku v cirkulárce nebo prošel skleněnými dveřmi, má prostě vždycky přednost. Objednávkový systém by v takovém prostředí nefungoval. Pokud by si někdo zarezervoval ošetření na devátou a reálně se k němu dostal v jedenáct, bude naštvaný ještě víc než bez rezervace.

Jak se za dobu vaší praxe změnila komunikace s pacienty?

Úplně. Přišla nová generace, zhruba od dvaceti do třicet let, která má jiný vztah k čekání. Několikrát jsem se setkal s postojem, že nemají čas dvě hodiny na vyšetření, za tu dobu mohli uzavřít byznys za miliony, a tak si lékaře chtějí koupit po pracovní době. Jenže když má pacient pocit, že si u lékaře kupuje službu jako v obchodě, vytrácí se vzájemný vztah. A upřímně, takoví pacienti u nás většinou nezůstanou, protože přístup nevyhovuje ani jedné straně.

Jaké zákroky děláte nejčastěji?

Paradoxně ubylo úrazů z cirkulárek a jiných strojů, protože dnešní generace už k nim nemá vztah. Naopak přibylo sportovních zranění, hlavně ramen a kolen. Druhou velkou skupinu tvoří pacienti s bolestmi zad, takzvaní vertebropaté, ať už jde o úrazy nebo dlouhodobé potíže. A třetí jsou kožní pacienti, odeslaní na drobné zákroky kvůli podezření na kožní nádor. Jsme chirurgická ambulace, ale v reálu spíš hybrid složený z ortopedie, rehabilitace a neurologie.

Proč vlastně přibývá problémů s rameny a koleny?

Tady je potřeba rozdělit tři skupiny pacientů. První jsou děti do patnácti let, které začaly sportovat, ale chybí jim pohybová průprava z raného dětství – atletika, gymnastika. Skvěle ovládají sociální sítě, ale někdy nezvládnou ani základní pohyb jako dřep nebo kotoul. U nich dochází k přetížení. Když se pustí do sportu, tělo na něj není připravené. Pak jsou aktivně závodící děti, jejichž pohybový aparát vyžaduje někdy i chirurgické řešení už v patnácti letech. A třetí skupina – přetížení bez kompenzace, kdy na děti tlačí nejen trenéři, ale hlavně rodiče s představou, že doma vychovávají druhého Jágra.

A u dospělých?

To je jiný příběh. Typický pacient sedí většinu dne v autě nebo u notebooku a pak si řekne, že tělu „něco vrátí". Začne sportovat, dvakrát týdně hrát tenis nebo golf. Jenže svaly jsou zkrácené, tělo nepřipravené, a stačí málo. Proto pacientům říkám, ať si na začátku najdou dobrého fyzioterapeuta, který odhalí, co je v pořádku a co ne, a teprve pak sport. Fyzioterapeut mu umí nastavit postup, jak tělo dostat zpátky do kondice.

Co je v rámci vaší specializace největší mýtus?

Je jich víc. Ale často se setkávám s představou, že když má dítě skoliózu, tak z ní „vyroste“. Přitom je to přesně naopak věc, kterou je potřeba řešit včas a cíleně, ideálně ve spolupráci s fyzioterapeutem.

Máte nějakou oblíbenou historku z ordinace, kterou rád vyprávíte?

Často jsou historky spíš náročné než zábavné. Ale nedávno mi přijel na kontrolu pacient se zlomeninou bérce a sádrovou fixací. Stěžoval si, že sádra je nekvalitně odlévaná, protože nic nevydrží – hlavně když sedí v traktoru a musí orat. To je už pak samozřejmě otázka osobní odpovědnosti.

Jak může člověk poznat kvalitního chirurga nebo dobré pracoviště?

Nejdůležitější je, aby mezi pacientem a lékařem vznikla důvěra. Aby měl pacient pocit, že se do ordinace může vrátit a je tam o něj dobře postaráno. Ne aby se tam cítil „navíc“ nebo jako někdo, kdo zdržuje nebo dokonce překáží.

Sledujete recenze a hodnocení vaši praxe na internetu?

Ne. Medicína je jako jakákoliv jiná práce s lidmi. Vždycky bude část pacientů spokojená a část, která spokojená nebude – to se nedá eliminovat. Pro mě je důležité, že se nám pacienti vrací, přijíždějí ze Slovenska, Polska nebo dokonce Švýcarska a doporučí nás třeba dalším rodinným příslušníkům.

Kde je vlastně limit vaší ordinace?

U nás jednoznačně v čase. A za druhé v tom, s čím pacient přichází. Ne každý lékař umí všechno. Pokud vím, že existuje někdo, kdo daný problém vyřeší lépe než já, není důvod to nevyužít. Proto ortopedické operace, jako jsou třeba artroskopie kolen nebo ramen, řešíme ve spolupráci se zkušenými ortopedy. V tom je u lékaře důležitý „pud sebezáchovy"; nedělat za každou cenu všechno sám.

Jak zvládáte tlak a zodpovědnost, kterou vaše práce přináší?

Upřímně, pokud chce člověk tuhle práci dělat dlouhodobě a kvalitně, není to jednoduché. Vidět desítky různých pacientů, každého s jiným problémem a jiným přístupem - někdo vám věří, někdo ne - to se podepisuje. Mívám bezesné noci, chápu, že někteří kolegové vyhoří. Je třeba mít kompenzační mechanismy. Mně funguje sport, zahrada, vážná hudba. Dřív jsem jezdil jako lékař s ženským volejbalovým národním týmem. To byla skvělá kompenzace, ale s vlastní praxí, kde mám sedm zaměstnanců, si nemohu dovolit být tři měsíce v roce mimo ordinaci.

Pořád nosí lidé do ordinace dárky? A jak je vnímáte?

Ano, ale je to hlavně generační záležitost. Starší generace to často bere tak, že když člověk nic nepřinese, není pro doktora „dost zajímavý“. Je to zvyk, forma výchovy. Tady na Valašsku je běžné nosit vajíčka, slaninu, ovoce ze zahrady. Nevnímám to jako extra platbu ani úplatek. Spíš je to pro nás forma poděkování a ocenění práce. Zároveň je důležité, že ani pacienti sami to neberou tak, že si tím kupují lepší péči.

Myslela jsem, že na Valašsku se dává hlavně slivovice.

Ano, když jsem začínal, fungovalo tu cosi jako „neoficiální platidlo" v podobě slivovice. Brzy se ale ukázalo, že když vám za týden skončí na stole osm litrů a každý druhý v ulici se ptá, jak chutnala - a já nedokázal odpovědět – dali si lidé dvě a dvě dohromady. Postupně se to ustálilo na povidlech a domácích marmeládách. A to mě těší. Když přinese pacient, který před půl rokem nemohl hýbat rukou, skleničku uvařené marmelády, má to váhu.

Pokračujte ve čtení: Tomáš Petrek o budování značky u malých podnikatelů, hledání vlastního „kmene“ a tom, proč by AI měla být jen pomocník, ne autor vaší brandové strategie.

Jana LeBlanc – česká publicistka, autorka a blogerka. Publikuje v časopisech Moje psychologie, týdeníku Respekt, Deníku N, Reportér. Je autorkou knihy “Moje bejby Amerika”. Píše blog “Co mi udělalo radost” o životě v cizích zemích a zkušenostech mámy bilingvních synů – comiudelaloradost.cz