Vendy Tomšů z Women’s Talks: Lepší život chce víru, že ho můžete mít
30.3.2026
Koučka Vendy Tomšů roky kladla otázky o sobě ostatním. Pak se na ně začala ptát sama sebe a změnil se jí život. Odešla ze stabilního zaměstnání i manželství se dvěma dětmi. Dnes vede platformu Women’s Talks, kde ženy na setkání s pozvanými hosty otevírají aktuální i hluboká témata a koučuje všechny, kteří chtějí žít o něco lepší život.
Když vám zakladatelka projektu oznámila, že je Women’s Talks k prodeji, toužila jste se ho ujmout, ale pak jste vycouvala. Proč?
Projekt jsem milovala od začátku, doslova mě volal. Pak ale přišly racionální argumenty: neumím mluvit do mikrofonu, nejsem moderátorka, nemám co předat… V té době jsem měla za sebou náročné období a žila hezkou přítomnost – spokojený vztah, dvě dcery a práci, která mě naplňovala. Přesto jsem nemohla na projekt přestat myslet.
Říkala jsem to svému muži Jirkovi: „Nechápu to, pořád mi to běží hlavou.“ A on mi odpověděl: „Možná proto, že je to pro tebe.“ Zeptal se mě tehdy stejně jako vy – proč to nechceš vzít? A já na to, že nerada mluvím před lidmi. Opověděl mi: „A kolikrát jsi před nimi mluvila?“ Takto jsme postupně probrali všechny moje protiargumenty. A nakonec jsem řekla ano.
Jak vám bylo, když jste projekt přebírala?
Když jsem si poprvé sedla na židli v divadle Kampa, kde mi ho předávala jeho zakladatelka Štěpánka, prolétla mi hlavou jediná myšlenka: „Kde jsem byla celý život?“
Jak vám v podnikání a vaší tvorbě pomáhají webové stránky na platformě Webnode?
Velmi! Za prvé je to hezká vizitka. Ačkoliv nemám aktivní kampaň, návštěvnost webu je slušná. Prodávám prostřednictvím něj lísky na akce Womens Talks a přijde mi to jako jednoduchý nástroj pro mě i klienty.
Proč byste Webnode doporučila ostatním?
Webnode má skvělý poměr kvalita versus cena a skvělou technickou podporu, kdy mi v případě problémů rychle odpovídá „živý“ člověk, ne robot.
Co vás na Webnode nejvíc baví?
Nejsem vůbec technický typ, takže určitě jednoduchost.
Kam se poděly ty strachy, že neumíte mluvit do mikrofonu a další?
To je krásná historka. V divadle jsme měli mikrofon na stole. Jednou jsem se ptala kameramana: „Nejsem od něj moc daleko?“ A on se na mě podíval a řekl: „Ale ten mikrofon tady vůbec není kvůli vám. Ten je pro diváky.“ Začala jsem se smát. Vždyť já kvůli tomu málem pustila projekt, co mi změnil život!
Kromě projektu Women’s Talks jste i koučka. Kdo koučuje vás?
Aktuálně koučuji sama sebe. Poslední tři roky byly intenzivní – kurzy, výcviky, práce na sobě. Jenže i rozvoj se může stát závislostí, podobně jako cvičení v posilovně. Říkám to i klientům: děláte to proto, že se chcete posouvat, nebo protože máte pocit, že nejste dost?
Když jsem se rozhodla zůstat na volné noze, taky jsem se hledala a intenzivně na sobě pracovala. Když jsem dosáhla, čeho jsem potřebovala, cítila jsem, že je potřeba dát si pauzu.
Práce koučky vyžaduje intenzivní seberozvoj
Co vám pomohlo najít sebe i to, co opravdu chcete?
Dlouho jsem hledala odpovědi venku, než jsem začala dělat to, co doporučuji klientům – ptát se sama sebe a vnímat, co je se mnou v souladu. Co chci opravdu z hloubky, ne jen z hlavy nebo ne jen proto, že mi to někdo doporučil. Takové věci se ovšem nedají „vysedět“ za hodinu. Zároveň jsem přijala, že sebepoznání je celoživotní proces. Nikdy nebudu mít vyloženě hotovo.
Jak poznáte, že je něco opravdu „vaše“?
Nenechá vás to být. Vrací se to. Stejně jako projekt Women’s Talks – nemohla jsem na něj přestat myslet. Nebo když se vám někdo líbí. Funguje to ale i přesně naopak, když cítíte, že někde být nechcete. Vnitřní pravda vás prostě nenechá v klidu.
Jaké otázky si kladete, když jste na nějaké životní křižovatce?
Často se ptám: „Co dělám, a přitom už to nefunguje?“ Nebo: „Co je třeba pustit, abych mohla jít dál?“ To bývají ty těžší momenty. Podívat se na věci, kterých se držím, ale už mi nepřináší výsledky. Jsou to jenom zvyky. Mám ale ráda i pozitivní variantu té otázky: “Co je potřeba začít dělat jinak, aby byl výsledek jiný?“ Einstein přece říká, že je šílené dělat pořád stejné věci a očekávat jiný výsledek.
Jak rozeznat, kdy mě jenom pálí dobré bydlo a kdy je čas na změnu?
Říká se, že co člověk nezmění, to mu vyhovuje. Jenže někdy to není tak jednoduché. Může to být, že nám věci nevyhovují, ale nechceme si je přiznat. Přitom příznaky mohou být velké. U nás žen to často odnáší tělo. Chodíte do práce a cítíte, že to dlouhodobě drhne. Nebo jste ve vztahu, který vás nenaplňuje.
Najednou býváme často nemocné: angíny, chřipky, migrény. Mohou to být ale i malá varování: třeba pokaždé, když vám zavolá stará kamarádka, rozbolí vás břicho. To je pak dobré se ptát: „Umím si představit, že takhle budu žít za deset, dvacet let?“
Spousta lidí neumí. Zároveň znám ale řadu žen, které se bojí odejít z práce, od partnera, vzdát se kamarádky.
Ano – kvůli penězům, dětem, samotě… Sama jsem to zažila. Vím, jak ty obavy bolí a jak jsou reálné. Často se držíme jistoty, která nás nenaplňuje, jen protože je známá. Moji klienti říkají, že nemohou věci měnit, protože nemají peníze, neumí jazyk nebo nemají příležitost.
Já ale věřím, že hluboko uvnitř jde hlavně o víru. O to, jestli si dovolíte uvěřit, že by to po změně mohlo být lepší, třeba jen o deset procent. Bez téhle malé víry se žádná změna nestane. Možná to zní trochu bláznivě nebo spirituálně, ale moje zkušenost je, že víra funguje jako neskutečný pohon.
Pojďme vaši zkušenost rozebrat konkrétněji.
Změnu jsem zažila několikrát. Když jsem odcházela od tatínka mých holek, později z dobře placeného korporátního zaměstnání na volnou nohu… Nikdy jsem neměla připravené materiální řešení. Neměla jsem jistotu, kam půjdu, ani velké finanční rezervy. Ale jakmile jsem se opravdu rozhodla, věci se začaly skládat. Ne přes noc, ale začaly.
Co vám pomohlo se k té změně odhodlat?
Hodně mi pomohlo psát odpovědi na otázky, které si kladu. Třeba: „Kdybych neměla strach, co bych udělala?“ Když odpovědi vidíte černé na bílém, už od nich neutečete. Když jsme se rozešli s mým mužem a holky chodily část měsíce k tatínkovi, najednou jsme měla mnohem víc času sama pro sebe.
Kdykoliv ke mně něco přišlo, zapsala jsem si to. Když jsem se k těm zápiskům vracela, objevovala jsem věci opakovaně, jen jinak formulované. Bylo vidět, co je pro mě opravdu důležité a hlásí se o slovo. Od klientů ale vím, že podobně funguje jako jakási nápověda i malování nebo fantazie.
Co když člověk neví, jak se rozhodnout?
Vím, co myslíte, slyším to od klientů taky často: „Já vlastně nevím, co bych měl/a…“ A já jim odpovídám: „Ale víte.“ Možná si tu odpověď hned neuvědomují, ale uvnitř ji mají. Stačí odstranit ruchy, názory ostatních, očekávání, strach a zeptat se: „Co mám teď udělat?“
Mimochodem, ona to nemusí být hned velká, razantní rozhodnutí. Člověk si to může trénovat i na menší věcech jako momentální sebepéče, kdy si uvědomí, že teď se potřebuje hlavně pořádně vyspat.
Nikdy jste nelitovala, třeba odchodu od manžela?
Ne. Pochopila jsem ale důležitou věc. Před jedenácti lety jsem si myslela, že moje manželství bylo hrozné. Že on byl hrozný. Zpětně vidím, že on byl takový, jaká jsem byla tehdy já. Vždycky jsou tam dva, to je důležité si přiznat.
Máte zkušenost s klientkami z koučinku i z publika Women’s Talks. S čím se nejvíc potýkají dnešní ženy?
Nejčastější téma, které řešíme, je sebehodnota. To základní: Jsem dost? Dnes pochybnosti žen ještě zesilují sociální sítě. Snadno pak sklouznou do pocitu, že pořád nejsou, jaké by být měly, že potřebují další kurz nebo dovednost, další potvrzení zvenčí. Téma sebehodnoty se ukrývá skoro ve všem.
Sebehodnota: i ta je častým tématem Women’s Talks
Jak to myslíte?
Například za mnou přijde žena, která chce rozjet vlastní projekt. Na první pohled nejde o peníze, jde jí o něco svého. Postupně se ukáže, že za tím stojí touha po větší hodnotě. Chce mít „něco významného“, co ocení ostatní, čímž se začne sama cítit důležitá.
Další častá témata jsou hranice – umět říct ne, stát za sebou a rozhodovat se podle sebe, i když to znamená být chvíli sama. A pak work-life balance. Ne jako fráze, ale touha po lepším životě, větším klidu a radosti. Ve Women’s Talks to hodně vidím. Ženy přicházejí, protože chtějí pro sebe nebo svou rodinu o kousek lepší život.
Mají definované, co konkrétně to znamená?
Různě. Některé chtějí domů kvalitnější věci, jídlo, čas na pohyb nebo lepší vztahy. Důležité ale je, že si umějí říct, co potřebují, a udělat si na to čas. Často po akcích přijdou a řeknou: „To jsem dneska přesně potřebovala.“ Každá tím myslí něco jiného – někdo posdílet silný příběh, někdo pocit sounáležitosti.
Na menších setkáních, třeba Women’s Talks kafíčku pro deset až patnáct žen, je to hodně vidět: dvě ženy si potřebují něco odžít a velmi otevřeně to sdílí, ostatní přesto odcházejí s pocitem, že dostaly přesně to, co potřebovaly. Doživení ženské energie, bezpečný prostor a pocit, že nejsou samy.
Proč myslíte, že taková offline setkání dnes tolik rezonují?
Ve Women’s Talks jsme vytvořily komorní prostředí bez hodnocení a srovnávání. Když někdo vypráví svůj příběh, ostatní nemají pocit, že musí držet krok. Berou jeho zkušenost jako inspiraci. Když na setkání přijde žena, která zrovna potřebuje víc podpory, ostatní ji začnou přirozeně opečovávat, povzbuzovat, ptát se: „A jak bys to chtěla ty?“ Podrží ji. Pro mě je právě ten pocit, že se ženy necítí samy v tom, co aktuálně prožívají, největší hodnota.
Co dává Women’s Talks vám?
Hlavně vděčnost a pokoru. Ženy si zajišťují hlídání, kupují lístek a věnují svůj čas sobě a projektu, který tvořím. To je radost. Zároveň si v něm sama mohu řešit vlastní témata. Všechno, co pro něj vymýšlím, je vlastně zrcadlem toho, co sama prožívám. Po setkáních přicházím domů úplně občerstvená, vyživená, spokojená.
Vendy Tomšů s hosty na setkání Women’s Talks
Berete to jako volnočasový projekt, nebo je za ním i byznys?
Je to kombinace. Když jsem Women’s Talks přebírala, chtěla jsem z něj vybudovat značku, možná firmu, ale postupně jsem cítila, že by to věci neprospělo. Například jsem pro projekt uzavřela partnerství, pro nějž byly potřeba určité výstupy. Dohody jsem dodržela, vnitřně jsem ale cítila, že mi takové závazky nesedí, tak jsem je postupně opouštěla. První dva roky byly spíš investiční.
Dnes po zaplacení nákladů na pronájem, kameramana, fotografku a jiné něco zůstává – někdy méně, někdy víc. Plný plat z projektu nemám, ale trocha peněz je příjemná odměna. I kdyby ale projekt nic nevydělával, dělala bych ho z lásky. Energie, kterou do něj vkládám, se mi vrací jinde.
V čem si lidé nejčastěji idealizují koučink?
Mnozí si myslí, že koučink je bez práce. Že jim řeknu, co mají dělat, vymyslím jim jak, zodpovím otázky a věci se vyřeší. Jenže změna je práce. A ne ta během hodiny a půl na sezení, ale v každodenním životě.
Proto taky nesouzním s marketingovými kampaněmi koučů, kteří slibují výsledky typu „deset sezení a odejdete úplně jiní“. Já přece nevím, jestli se v rámci koučinku stane nějaká změna – to ví jen koučovaný. Já mu vytvářím prostor, aby si ke změně našel cestu. Podobně jako ve Women’s Talks, kde jde o podněty, inspiraci a podporu.
Proč je podle vás důležité, aby se koučka a projekt, který je primárně offline, prezentovaly vlastním webem?
Webové stránky pro mě mají velký význam. Když hledám kavárnu a nemá ani web, často mě to odradí – působí to jaksi nedotaženě. Web je prostor, kam mohu přenést sama sebe, myšlenky a hodnoty podrobněji než na sociální sítě.
Koučování ani Women’s Talks jsou hlavně o vztazích s lidmi. Webové stránky mi je pomáhají budovat. Působí jako záruka kvality, podobně jako když někomu předáte papírovou vizitku.
Pokračujte ve čtení: Rozhovor s Ivetou Tunovou o svatebních šatech, podnikání a cestě k úspěšnému ateliéru
Jana LeBlanc – česká publicistka, autorka a blogerka. Publikuje v časopisech Moje psychologie, týdeníku Respekt, Deníku N, Reportér. Je autorkou knihy “Moje bejby Amerika”. Píše blog “Co mi udělalo radost” o životě v cizích zemích a zkušenostech mámy bilingvních synů – comiudelaloradost.cz