Uznávaný lektor moderní etikety, firemní kultury a kultivovaného chování Daniel Šmíd popisuje, jak jde etiketa dohromady s autenticitou a proč jsou pravidla chování v dnešní době důležitá. Vysvětluje, proč do kaváren nepatří tepláky (ani ty značkové), chlebíček byste měli jíst příborem a vysokoškoláky oslovovat tituly.
Je dnes větší společenský prohřešek neumět se adekvátně obléct, špatně držet příbor, nebo říct něco nevhodného?
Každá oblast etikety – komunikace, stolování, společenské chování – má své prohřešky. Těžko říct, který je nejhorší, každému z nás vadí něco jiného. Častým problémem dnešní doby je ale nerespektování prostředí nebo přání hostitele.
Když vás někdo pozve na oslavu do restaurace a vy přijdete v šortkách, je to projev neúcty. Ať už je za tím pohodlnost, pocit vlastní důležitosti nebo váš mylný dojem, že na tom nezáleží. Přitom stačí jen malá snaha přizpůsobit se situaci. Když například přijdete do divadla slavnostně oblečení a vedle vás sedí někdo, kdo to vůbec neřešil, rozdíl je okamžitě cítit.
Co si myslíte o teplácích v luxusní kavárně, i když jsou značkové, drahé?
Cena oblečení není důležitá. Otázkou je, zda je oblečení vhodné do daného prostředí. Do kaváren typu Café Savoy jdete přece sedět, povídat si a jíst, nejdete na basketbalové hřiště. Člověk tam v teplácích působí stejně nepatřičně jako na hřišti v lakýrkách.
Daniel Šmíd při firemním školení etikety
Proč lidé chodí na taková místa nevhodně oblečení?
Motivace jsou myslím různé: často tím chtějí dát najevo buď bohatství nebo demonstrovat, že jsou takzvaně „za vodou“ a pravidla pro ně neplatí. Přesto ale na silnici jezdí vpravo, v restauraci zaplatí útratu, protože všechna společenská pravidla ignorovat nelze. U oblečení je to relativně snadné. A nejvíc vidět.
Někdy jde ovšem i o prostou sociální necitlivost, kdy dotyčného nikdo nenaučil, co je vhodné. Rodiče mu třeba nikdy neřekli: „Martine, jdeš do školy/do kavárny/do divadla, obleč se takto a takto…“
Měly by školy regulovat oblékání?
Měly by mít právo nastavovat pravidla. Ne proto, aby děti omezovaly, ale aby se děti učily rozlišovat situace. Stejně jako mají pravidla pro začátek vyučování nebo daný oděv pro tělocvik, může existovat rámec, jaké oblečení je do školy vhodné, a jaké už ne. Škola by v tom měla mít podporu rodičů, protože děti teprve učíme kontext.
Sedmileté dítě už pochopí, proč je důležité se adekvátně obléct. Když mu kontext v rodině ani ve škole nedáme, nemůžeme se divit, že o pár let později vedle nás v divadle sedí člověk v džínách. Kdo mu měl nastavit zrcadlo, že to do divadla není vhodný oděv?
Jste stále zastáncem školních uniforem?
Ano. Sám jsem uniformu kdysi nosil. Je praktická a posiluje sounáležitost. I pedagogové by podle mě měli mít jasně stanovený dress code. Nevidím důvod, proč by měl učitel vypadat stejně jako student nebo přijít učit třeba v reklamním tričku. Autoritě to rozhodně nepomáhá.
Do našeho rozhovoru jsem vnímala etiketu spíš jako inteligenci a sociální citlivost než jako naučenou dovednost.
Je to kombinace obojího. Etiketa vznikla proto, že lidé mají různou citlivost a empatii. Někteří jsou výbušnější, jiní mírnější, někdo agresivní, někdo submisivní. Pravidla etikety umožňují žít spolu harmonicky. Dnes už nejde o biologické přežití, ale o sociální.
Porušení základních pravidel může vést ke společenskému znevážení. I když se někdo nenarodil s přirozeným taktem, zdvořilost se dá naučit a praktikovat. Z velké části je to dovednost jako jiné.
Jaký je nejčastější prohřešek v komunikaci?
Přeskočení formálního oslovení. A oslovování druhých křestními jmény nebo dokonce jejich komolení – například ze Samuela udělají někteří lidé „Sama“ nebo z inženýra Bukovského „Jirku“.
Nezkomolené křestní jméno je ale přece pořád jméno člověka, které třeba anglofonní prostředí používá běžně. Znamená to, že etiketa úzce souvisí s prostředím?
Ano. Každá kultura to má nastavené trochu jinak. V anglofonním prostředí je běžné oslovovat se jmény, ale do češtiny se to jednoduše převést nedá. Stejně jako se nedají doslova přebírat třeba idiomy. V Česku přece taky neříkáme, že „padají psi a kočky“.
Česká společnost je historicky formovaná rakousko-uherskou tradicí, německou historií, kde mají své místo příjmení i akademické tituly. Existuje přece školský zákon, který říká, že člověk má právo být oslovován svým titulem. Můžeme přeskočit etiketu, ale nemůžeme přeskočit zákon.
Žil jste osm let v Rakousku, procestoval jste víc než 30 zemí světa. Jsou Češi slušnější nebo méně slušní, než jiné národy?
Roky jsem pracoval jako obchodník. Znám spíš obchodní prostředí než každodenní život běžných lidí, v tomto poznání mě limituje i jazyk.
Historicky patří Češi spíš ke konzervativnímu proudu etikety. Jsme ovlivněni Svatou říší římskou, která formovala přirozenou hierarchii a úctu – starší před mladšími, ženy v určitých kontextech před muži. Současně ale rychle přijímáme novinky, technologie a moderní způsoby komunikace.
Jak vnímáte českou oblibu sprosté mluvy?
Nemám sice relevantní srovnání s jinými zeměmi, obecně jsme ale poměrně hrubí. Obzvlášť mě zaráží časté používání slova „vole“. Nedávno jsem přednášel v jedné renomované mezinárodní firmě. Její zaměstnanci se mě dokonce ptali, jestli je v pořádku používat toto oslovení v kontaktu se zákazníky, když ho používají sami zákazníci k nim.
Co jste jim odpověděl?
Že v profesionální komunikaci musíme vždy zachovat určitou úroveň bez ohledu na to, jestli ji zachovává zákazník.
Kdo vlastně stanovuje pravidla etikety a jak se dostávají mezi lidi?
Pravidla tvoříme my lidé. Vznikají postupně. Například když se objevil mobil, nikdo nám neřekl, jak přesně s ním z hlediska etikety zacházet. Postupně se ale vytvořila společenská shoda.
Někdo telefonoval nahlas v restauraci. Jiný si pustil video v tramvaji. A ostatní to začalo rušit. Jeden si postěžoval druhému. Druhý o tom napsal článek a tak dál. Tím se postupně vytváří společenská shoda, co je přijatelné a co ne. Já jsem zde, abych to interpretoval a zarámoval důvody.
Proměňují se pravidla etikety s různými generacemi?
Ano, ale pomalu. Etiketa není zajíc, který jednou běží tam a podruhé jinam. Spíš velký parník, který, než změní směr, chvíli to trvá. Velkou roli hrají i technologie, ve firmách často osobnosti ve vedení. Lektoruji ve firmách, kde je atmosféra velmi kultivovaná. A jak jsme si už řekli, taky v těch, kde se mě vážně ptají, jestli mohou zákazníka oslovovat jako kamaráda v hospodě.
Daniel Šmíd hovoří o vhodném oblékání do společnosti
Co vás překvapuje při přednáškách o etiketě ve školách?
Zájem o „old school“ dovednosti a otázky na moderní gentlemanství. Zapadá to do širšího trendu vintage a retro, který je hodně vidět v odívání, kinematografi i užitém umění. Mladí lidé rádi nosí věci po rodičích. Je to způsob, jak se odlišit. A chování na to navazuje.
Zaskočila vás nějaká otázka studentů?
Když jsme se dostali k pravidlu, že žena má v určitých situacích společenskou přednost, jedna studentka se mě nedávno zeptala: „A proč?“ Neříkala to provokativně. Opravdu ji to zajímalo.
Co jste jí odpověděl?
Jsou za tím vlastně dva důvody. První je historický. Stejně jako se naše země jmenuje Česká republika a navazuje na názvy jako Čechy nebo Bohemia, i pravidla etikety vznikala v určité době a tradici a jsou v nás silně zapsaná. Druhý důvod je praktický: přijímáním těchto pravidel člověk naplňuje společenská očekávání a vytváří komfort pro ostatní.
Představte si třeba první rande v restauraci. Pokud žena ví, že má společenskou přednost, může u dveří ustoupit, aby muž mohl otevřít. Je to signál, jak se chovat jako gentleman – něco, co si třeba předem nastudoval. Když si ale žena otevře dveře sama, muž znejistí, jak reagovat. Etiketa vlastně pomáhá vyhnout se zbytečné nejistotě a nepříjemnostem.
Je etiketa v rozporu s autenticitou?
Etiketa neznamená potlačovat osobnost. Buďme sami sebou, ale do chvíle, než se setkáme s někým dalším. Ten druhý je také sám sebou. Ani doma si nemůžeme dělat, co chceme, protože jsme se svými blízkými. A když vyjdeme mezi lidi, měli bychom svou autenticitu také vnímat v kontextu ostatních. Je to jako se svobodou. Moje autenticita končí tam, kde začíná autenticita někoho jiného.
Co z pravidel etikety lidi nejvíc překvapuje?
Hodně často je překvapí, že chlebíček by se měl jíst příborem. Lidé ho často jedí rukou kvůli zvyku a neznalosti. Možná nás mate už samotný název – „chlebíček“ zní jako něco malého, co se vejde do úst. Ve skutečnosti se tam nevejde, a když se o to pokusíme, většinou u toho nevypadáme elegantně: můžeme se umazat, něco spadne na zem nebo na souseda. Příbor je prostě lepší volba.
Má dnes větší sílu být slušný nebo být vidět?
Být vidět je rychlá zkratka. Slušnost a zdvořilost jsou pomalejší, ale trvalejší způsob, jak se odlišit a dlouhodobě udělat silný dojem.
Co vás před lety vedlo k profesní změně z obchodníka na lektora etikety?
Do jisté míry jsem pořád obchodníkem, jenom dnes neprodávám stroje, textil nebo květiny, ale informace.Etiketa mě baví, protože spojuje diplomacii, stoicismus, psychologii, odívání a praktický život. To všechno mám rád. Zahrnuje péči o vztahy a schopnost vytvářet příjemné prostředí kolem sebe. Když připravím krásně prostřenou tabuli, nejde přece jen o to, abych u ní snědl řízek s bramborovým salátem. Jde i o krásu v detailu, která zpříjemňuje společenský okamžik a tím vlastně celý život.
Máte vybudované jméno i klientské porfolio. Jak důležitou součástí marketingu je pro vás webová prezentace?
Každý den dorůstá do světa jeden až pět lidí, kteří slyší slovo „etiketa“ poprvé v životě. Web je často můj první kontakt s nimi a doklad hodnověrnosti. Je z něj jasně patrné, že nejde o náhodný projekt na sociálních sítích, ale potvrzuje vážnost oboru i moji profesionalitu.
Daniel Šmíd se o svých zkušenostech s budováním online prezentace rozhovořil podrobněji — podívejte se, jak popisuje cestu od odborníka k podnikateli s funkčním webem.
Stejně jako Daniel Šmíd, i vy můžete dát své odbornosti profesionální podobu online. Vytvořte si web na Webnode a prezentujte svůj obor bez technických znalostí, kdykoliv a odkudkoliv.
Jak se z tématu etikety vlastně stane byznys?
Podobně jako z výroby auta: nemůžete každému vyrobit sedadlo na míru. Musíte navrhnout sérii produktů, které budou sedět potřebám většiny. Prezentuji etiketu konzultacemi, školeními, přednáškami, knihami.
Cílem je, aby lidé našli, co potřebují, a cítili se respektováni. Tréninky, kurzy a přednášky jsou vždy přizpůsobené mému zákazníkovi.
V čem z pravidel etikety selháváte, ať už záměrně, nebo že vám to občas prostě ujede?
Miluji oříšky. Ve společnosti by se měly nabírat lžičkou z misky, do nedominantní ruky, v mé případě levé, a do úst bychom si je měli postupně vkládat pravou. Jak je mám rád, občas se nechám unést a hrábnu do misky přímo rukou. Snažím se to minimalizovat, abych nevypadal jako barbar. Někdy ale nechám pravidla stranou záměrně.
Pokračujte ve čtení:Vendy Tomšů z Women’s Talks o odvaze změnit život, koučinku a tom, proč i offline projekt potřebuje vlastní web.
Jana LeBlanc– česká publicistka, autorka a blogerka. Publikuje v časopisech Moje psychologie, týdeníku Respekt, Deníku N, Reportér. Je autorkou knihy “Moje bejby Amerika”. Píše blog “Co mi udělalo radost” o životě v cizích zemích a zkušenostech mámy bilingvních synů – comiudelaloradost.cz
